.png)
Jan Amos Komenský. Učitel národů. Génius, jehož pedagogické myšlenky předběhly dobu o staletí. A přesto – i on zažil, co já. A u filozofa Jana Patočky, který Komenského celý život studoval, jsem kdysi četla něco důležitého: že ani Komenský sám neřídil vždy nejlépe. Že dobré myšlenky nestačí.
To mě uklidňuje. A zároveň nutí k upřímnosti.
Co se stalo
Na naší škole se skupina učitelů prvního stupně rozhodla učit výhradně po svém. Vytvořili si vlastní projekt, semkli se kolem něj a postupně přestali respektovat vedení školy. Atmosféra houstla. A pak přišla vlna inspirovaná mediální situací kolem Roberta Čapka – a s ní i rétorika, která z vedení školy dělá nepřítele, která legitimizuje odpor a povyšuje ho na občanskou statečnost.
Já jsem byla metodičkou. Řídili jsme školu s manželem a přáteli. Jeden z odcházejících učitelů z prvního stupně zavolal do pořadu Ve stínu. Veřejně. Jednostranně. Bez možnosti mé odpovědi. Rodiče prvního stupně ztratili důvěru a část z nich si nakonec založila novou školu. Rozjela se mediální smršť a já se divím, že jsem ji přežila. Asi jen díky Bohu.
Kde jsme možná selhali i my
Bylo by snadné napsat, že za vším stály jen intriky a nevraživost. Ale to by nebyla celá pravda. Řídit školu s manželem a přáteli má svou silnou stránku – obrovskou důvěru, loajalitu, ochotu vydržet i věci, které by cizí kolegy odradily. Musíte toho hodně unést a blízkost vám v tom pomáhá.
Ale má to i svá úskalí. Přátelství stojí na rovnosti. Nadřízenost a podřízenost jsou jiná logika – vyžadují oddělení rolí, které je mezi blízkými lidmi velmi složité. Jste více propojeni, než je pro vedení zdravé. Osobní vztahy nejsou vždy nejlepším rámcem pro rozhodnutí, která musí být profesní. A když přijde konflikt, zasáhne najednou obojí – pracovní rovinu i tu lidskou.
Konkrétní příklad: dlouhodobě jsem žádala vedoucího prvního stupně, aby zkusil přemýšlet o tom, že jeho kolegové nejsou jen jeho přátelé, ale je potřeba řídit kvalitu školy. Byl jedním z nich, potřeboval, aby se všichni měli příjemně. Zpětná vazba neexistovala, on i všichni ji brali ne jako nástroj podpory a rozvoje, ale jako kontrolu. Opakovaně. Bez výsledku. A právě tato slepá skvrna se pak projevila navenek – při inspekci, která se logicky ptá, proč hospitace nefungovaly tak, jak měly.
Vedoucí prvního stupně měl jinou vizi. Vizi pohody a ráje – přesvědčení, že se všichni domluví, že stačí dobré vztahy a wellbeing. Marně jsem ho přemlouvala, marně ho přemlouvaly kolegyně. On prostě nechtěl své podřízené vést v pravém slova smyslu – nechtěl konflikty, nechtěl tlačit, nechtěl vyžadovat. Taková vize může fungovat, když všichni táhnou za jeden provaz. Ale jakmile se část týmu obrátí proti vedení školy, „ráj pohody“ se stane krytem pro odpor. A vedoucí, který nechce konflikty, přestane vést – a jen přihlíží.
A tady musím být upřímná i k sobě samé. Jsem zodpovědná a pracovitá – a to je můj dar, ale také můj problém. V blízkých vztazích i ve vedení platí totéž: raději věci uděláte sama za ostatní, než abyste je přemlouvala. Je to rychlejší, spolehlivější a v danou chvíli méně vyčerpávající. Ale dlouhodobě tím nevědomky přebíráte zodpovědnost za ostatní – a ti se nikdy nenaučí nést svůj díl. Zpětně to vidím jasněji, než jsem to vnímala tehdy.
Nestačí mít dobré myšlenky. Potřebujete k tomu také dobré schopnosti, dobré spolupracovníky a dobré prostředí kolem, spoustu času a peněz a dobrou legislativu. Bez tohoto ekosystému i ta nejlepší vize ztroskotá. Nám neztroskotalo to, co jsme tak poctivě řídili – adolescentní projekt ani domácí vzdělávání, které tak poctivě dělala kolegyně Lucka, ale komunita učitelů a rodičů z prvního stupně, která vytvořila mediální a emotivní výbuch sopky.
Komenský měl v Blatném Potoku geniální vizi pansofické školy. Ale narážel na odpor, nepochopení, intrikami podkopávanou autoritu – a sám byl, jak jsem kdysi četla u Patočky, maximalista, který vyžadoval mnoho od sebe i od ostatních. To není vždy ta nejlepší kombinace pro budování důvěry.
Co to udělalo se mnou
Mrzí mě to. Upřímně a hluboce. Mrzí mě poškozená pověst. Mrzí mě ztracená důvěra rodičů. Mrzí mě, co to udělalo se školou – a v konečném důsledku i s dětmi, které vždy stojí uprostřed dospělých konfliktů a nemají na výběr.
Veřejný útok na charakter člověka bolí jinak než pracovní kritika. Zůstává. A pověst vybudovaná na jedné straně sporu – té, která odcházela s hněvem a volala do médií – není celá pravda. Ale lidé ji slyšeli.
Co mi pomohlo
Lidé, kteří mě znají. Kolegové, přátelé, blízcí – ti, kteří viděli mou práci zevnitř a dlouhodobě, ne skrze jeden telefonát do rádia. Jejich podpora pro mě byla a zůstává kotvou. A paradoxně – Komenský. Vědomí, že tohle není příběh o jednom zlém nebo jednom dobrém. Je to příběh o tom, jak těžké je budovat něco dobrého, když vám chybí část potřebného ekosystému – a když i vaše vlastní silné stránky se někdy obrátí proti vám.
Komenský v Blatném Potoku napsal Orbis pictus a Školu hrou – navzdory intrikám, navzdory odporu, navzdory vlastním omylům. Snad i já si jednou řeknu, že navzdory všemu těch patnáct let – včetně vlastních chyb – stálo to za to.