Každý, kdo má dítě ve škole, zná slovo „projekt“. Dítě si vybere téma, zpracuje ho a přinese výsledek. Někdy je to výstava o vesmíru, jindy model sopky z papírové hmoty. Nebo prezentace o oblíbeném zvířeti.
Ale málokdo ví, jak projekt vlastně vznikl. A ještě méně lidí ví, že za ním nestojí vznešená pedagogická vize – ale deník jednoho ctižádostivého profesora a touha stát se slavným.
Muž, který hledal téma
Rok 1915. New York. William Heard Kilpatrick je čtyřiačtyřicetiletý profesor na Teachers College – nejprestižnější pedagogické škole v Americe. Studenti ho milují. Přednáškové sály jsou plné. Ale vědecky je neviditelný.
Za sebou má tři knihy. Disertaci na holandských školách v koloniálním New Yorku. Kritiku systému Montessori. Studia o Fröbelovi. Solidní práce. Ale nikdo je nečte.
Do deníku si v listopadu 1915 zapsal:
„Musím začít přemýšlet o malé a populární knize – která bude konstruktivně oslovovat, a tedy bude lépe prodávat.“
A o pár měsíců dříve, v červnu téhož roku:
„Chci dosáhnout moci a vlivu. Chci být zapsán do dějin vzdělávání jako původní myslitel – ne pouze jako přijatelný učitel.“
Hledal téma. Aktivně. A objevil ho tam, kde ho nečekal.
Slovo, které bylo všude
Kolem roku 1915 bylo slovo „projekt" v americkém školství na každém rohu. Používaly ho zemědělské školy – žák si vybral kus půdy, vypěstoval plodinu, vedl záznamy, ale i řemeslné školy – student postavil stůl nebo navrhl stroj. Dokonce i konzervativní pedagogové psali o projektech.
Průzkumy ministerstva školství zjistily, že manuální výcvik probíhal metodou na osmdesáti procentech amerických škol. Zemědělské vzdělávání na šedesáti procentech.
Ale každý to slovo chápal trochu jinak. Nikdo mu nedal jasnou filozofii. Nikdo neřekl, co projekt vlastně je a proč na něm záleží.
Kilpatrick viděl příležitost.
Starý pojem, nová duše
Co Kilpatrick udělal, bylo v jádře jednoduché. Vzal slovo, které existovalo sto let, a přilepil na něj filozofii.
Původní projekt byl vždy konkrétní věcí – postavená skříň, vypěstovaná úroda, navržený most. Výsledek, který vidět a dal se ohmatat.
Kilpatrick řekl: projekt není výsledek. Projekt je stav mysli.
Cokoli, co dítě dělá s upřímným záměrem a vlastní vůlí – to je projekt. Ušití šatů je projekt. Poslech hudby je projekt. Řešení matematické úlohy je projekt. Nacvičení divadelní hry je projekt.
Jedinou podmínkou bylo, aby to dítě dělalo „celým srdcem“ – s motivací, která přichází zevnitř, ne z nátlaku učitele.
Svůj esej The Project Method dokončil v květnu 1918 a odevzdal nakladateli. Vyšel v září téhož roku.
Výsledek: šedesát tisíc výtisků
Ohlas byl ohromující.
Šedesát tisíc výtisků článku bylo rozšířeno během čtvrt století. Text byl přeložen do ruštiny a němčiny. Učitelé po celé Americe začali přestavovat své třídy. Slovo „projekt“ se dostalo do každé školy.
Kilpatrick se stal tím, čím chtěl být – původním myslitelem. Zapsaným do dějin.
A přece – kritika přišla okamžitě. Kolegové namítali, že projekt tímto pojetím ztratil jasné kontury. Když je projektem úplně všechno, přestane být projektem cokoli konkrétního. Sám John Dewey, Kilpatrickův učitel a vzor, varoval, že přenechat učení zcela na dítěti je „pokus o nemožné“.
Kilpatrick nakonec na konci dvacátých let od slova „projekt“ tiše ustoupil. Začal mluvit o „aktivitách“. Ale slovo projekt zůstalo – a žije ve školách dodnes.
A kde projekt začal doopravdy?
Příběh má ještě starší vrstvu.
Projekt nevymyslel Kilpatrick. Nevymyslely ho ani americké zemědělské školy. Vymysleli ho italští architekti v 16. století.
V roce 1577 vznikla v Římě architektonická akademie Accademia di San Luca. Studenti se učili navrhovat kostely, paláce, náměstí. Ale jak naučit studenta navrhovat palác, aniž by ho hned postavil? Řešení bylo elegantní: zadali mu hypotetický úkol. Navrhni most. Zpracuj to samostatně, předlož výsledek porotě.
Toto hypotetické zadání nazývali italsky „progetti“ – záměry, návrhy.
Odtud putoval projekt přes francouzské architektonické akademie, americké technické univerzity, řemeslné školy a zemědělské farmy – až do obecné třídy. Trvalo to tři sta let.
Kilpatrick byl poslední v dlouhé řadě. Ale měl nejhlasitější hlas. A deník, do kterého si zapsal, že chce být slavný.
Co z toho plyne pro nás dnes?
Příště, až vaše dítě přinese domů projekt – model sopky, prezentaci o tučňácích nebo maketu středověkého hradu – vzpomeňte si na italské architekty ze 16. století a na amerického profesora z New Yorku, který v roce 1915 hledal téma.
Projekt přežil tři sta let. Přežil kritiku, módní vlny, pedagogické revoluce. Musí v tom být něco dobrého.
Možná to, že dítě, které něco opravdu chce udělat a udělá to, se naučí víc než dítě, které jen sedí a poslouchá.
To věděli už italští architekti. Kilpatrick to jen řekl nahlas – a zapsal si do deníku, že se tím chce proslavit.
Ilustrační obrázek: Školní chata – to byl jeden z velkých školních projektů.