Když se řekne „Montessori“, většině lidí se vybaví dřevěné pomůcky, ticho ve třídě, dítě soustředěně pracující o samotě. Méně lidí ale ví, že tahle pedagogika má i druhou, mnohem méně viditelnou rovinu – duchovní. A že tato rovina nebyla pro Marii Montessori jen doplňkem, ale jedním ze zdrojů, ze kterých celá metoda vyrostla.
Maria Montessori byla po celý život praktikující – a podle dostupných pramenů velmi oddaná – katolička. Cítila velkou náklonnost a úctu k rituálům církve a dobře znala i méně známé součásti liturgie. To mnohé moderní, sekulární následovníky dnes překvapí, protože Montessori metoda se v praxi šíří jako vzdělávací systém nezávislý na náboženském vyznání – a skutečně funguje i v sekulárním nebo jinak orientovaném prostředí.
Přesto sama Montessori napsala, že je povinností rodičů i učitelů předávat dalším generacím to, co církev po staletí předává – takzvaný „Depozit víry“. Otázkou nebylo, co dítěti předat, ale jak a kdy – tedy přesně to, co při přípravě řeší i moderní pedagog.
Montessori často mluvila o dítěti jako o „duchovním embryu“ – celé bytosti, která v sobě už nese vnitřní plán vlastního rozvoje, podobně jako semínko nese v sobě strom. Tento obraz je velmi blízký křesťanskému (a obecně náboženskému) pohledu na člověka: jako na bytost s vnitřní, danou důstojností a smyslem, který se má postupně odhalit – ne vytvořit zvenčí.
Z toho vychází i klíčový princip, který lze přímo spojit s kontemplativní tradicí: respekt k povaze dítěte, který od nás vyžaduje samotný Bůh, nás nutí co nejpečlivěji hledat takové podmínky, ve kterých se dítě může nejsnáze otevřít a odevzdat se. Montessori chtěla vytvořit „připravené prostředí“, ve kterém se dítě může otevřít tomu, co v něm už je.
Zajímavé je i to, jak k propojení Montessori metody s církevním prostředím skutečně došlo. Kolem roku 1909 se jeden španělský kněz vrátil z misie v Guatemale s přesvědčením, že kostel by se měl stát místem – domem – pro děti. Montessori v tom rozeznala přesně paralelu se svou vlastní metodou: pečlivě připravené prostředí, charakteristické pro její Domy dětí, už v kostele existovalo.
Tento prostor pak nazvala „atrium“. Stal se základem pro to, co později Sofia Cavalletti a Gianna Gobbi rozvinuly do podoby známé jako Catechesis of the Good Shepherd – náboženské výchovy podle principů Montessori, postavené na připraveném prostředí, tichu, práci s konkrétními předměty a vlastním tempem dítěte.
Montessori psala, že nám v určitých okamžicích dítě samo odhalí, jakým způsobem se k Bohu přibližuje – a že tento objev pro nás bude velkou radostí. Po takovém odhalení musíme vynaložit veškeré úsilí, abychom vytvořili podmínky odpovídající těmto potřebám, což pravděpodobně bude vyžadovat zcela jiné prostředí i změnu našeho vlastního přístupu k dítěti.
Je to stejný postoj, jaký popisujeme, když mluvíme o roli učitele v Montessori škole obecně: dospělý nemá dítě „vést“ ani ho „opustit“, ale má mu pomoci, aby si pomohlo samo.
Montessori opakovaně popisovala, jak děti spontánně vyhledávají ticho – a jak je pro ně skutečným zážitkem, ne nepříjemným omezením. Pracovala s dětmi i na takzvaných „lekcích ticha“ (silence games), při kterých si děti uvědomovaly vlastní dech, zvuky kolem sebe, přítomnost ostatních. Je to praxe velmi blízká kontemplativní tradici – a možná není náhoda, že podobné ticho člověk zažije i v klášterní zahradě, kam se slétají ptáci právě proto, že tam mají klid.
Tyto méně známé, explicitně duchovní texty Marie Montessori vyšly pod názvem The Child in the Church (poprvé 1929) a později jako součást sborníku Montessori: On Religious Education (2020), který obsahuje i The Life of Christ in the Liturgical Year (původně 1931) a The Holy Mass – záznamy z jejích přednášek.
Rozdělení na „duchovní“ a „pedagogické“ je možná umělejší, než si myslím. Obojí stojí na stejném základě: na schopnosti být plně přítomen tomu, co se právě děje, a na důvěře, že to, co je v člověku uloženo, se může – v klidu a s respektem – samo postupně odhalit. Maria Montessori k tomuto poznání dospěla z hluboké osobní víry. Ale cesta k němu, jak ukazuje i zkušenost z kláštera nebo z klidné zahrady plné ptáků, může být i jiná.