„Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ Tahle věta Marie Montessori platí pro tříleté dítě u věžičky z růžových kostek úplně stejně jako pro sedmnáctiletého studenta, který stojí před rozhodnutím o vlastní budoucnosti. Liší se jen tím, co se za ní skrývá – a právě v tom je celé umění Montessori střední školy.
Mezi konkrétním a abstraktním světem
Čím je dítě starší, tím víc se jeho svět posouvá od konkrétního k abstraktnímu. Malé dítě potřebuje hmatatelné pomůcky, adolescent potřebuje myšlenky, koncepty a souvislosti. Na Montessori pedagogickém lyceu se ale snažíme konkrétní svět neztratit úplně – jen mu dáváme jinou podobu.
Patří sem praxe, které si studenti vybírají sami, podle vlastního zájmu. Patří sem také velký projekt vaření, kde se školní teorie potkává s reálným výsledkem na talíři. Součástí jsou i výjezdy na školy v přírodě a školní chatu, kde studenti pracují přímo s učiteli a přebírají část odpovědnosti za chod celé akce s mladšími dětmi. Zmínit chci i naše historicko-přírodovědné exkurze, kde se učebnicová antika promění v Akropoli nebo Koloseum – tedy v autentické „připravené prostředí“, které žádná třída nahradit nemůže.
Co dělat, když student řekne: „Já nevím, co mám dělat?“
Tahle otázka padá v naší škole často – a je to úplně v pořádku. Často k nám přicházejí studenti z běžných základních škol, kteří Montessori prostředí nikdy nezažili. Potřebují čas, aby se v něm zorientovali, aby si zvykli na atmosféru, kde je svoboda spojená s odpovědností. Potřebují si osvojit dovednosti, které jejich vrstevníci z Montessori škol mají často už dávno zažité – samostatnost, schopnost rozhodovat se i schopnost unést důsledky vlastní volby.
Mnoho Montessori učitelů si v takové chvíli říká, že je už pozdě. Že devět let standardního vzdělávání člověka nasměrovalo jinam a že se to nedá dohnat. Část pravdy v tom je – ale jen část. Pokud někdo Montessori prostředí nezažil, neznamená to, že je navždy uzavřen v jiném stylu. Jen jeho cesta k samostatnosti bude jiná a možná pomalejší. Ale je to stále cesta, kterou je možné najít.
A tady přichází to nejtěžší pro učitele: nenaskočit do záchranného systému.
Když se student zeptá „Co mám dělat?“, nejjednodušší by bylo dát mu seznam úkolů. Místo toho se ho zeptáme: „A co bys ty sám myslel, že máš dělat?“ A kupodivu – student, který se na první pohled tváří, že potřebuje vést za ruku, najednou dokáže alespoň hrubě odhadnout, kterým směrem by se mohl vydat. Třeba je to jen malá cestička. Ale je jeho.
Je až zarážející, kolik studentů za devět let školní docházky tuto otázku nikdy neslyšelo.
Práce, která je těžší, ne lehčí
Tento přístup byl na počátku fungování našeho pedagogického lycea bohužel medializován jako „škola, která se o studenty nestará“. Realita je přesně opačná. Nenabízet hotová řešení a místo toho dávat studentovi prostor, aby si svou cestu našel sám, je pro učitele mnohem náročnější prací než předat seznam úkolů. Vyžaduje to trpělivost, důvěru a schopnost vydržet v nejistotě – u učitele i u studenta.
Dvě prostředí, která musí škola připravit
V Montessori pedagogickém lyceu pracujeme se dvěma typy „připraveného prostředí“.
Prvním je fyzické prostředí – klasické Montessori prostředí s pomůckami a materiály, knihovnou, výtvarnou a hudební učebnou, laboratoří pro fyziku a chemii i prostorem pro přírodovědné aktivity. Toto prostředí ale nekončí za dveřmi školy – stejnou roli může hrát muzeum, cizí země nebo antické archeologické naleziště.
Druhým, méně viditelným, je akademické prostředí – prostor, ve kterém se propojuje odborný obsah s prostorem pro samostatnost a zodpovědnost studenta. Montessori pedagogika tu pracuje s prezentací: učitel by měl umět rozhodnout, co je v dané akademické oblasti vhodnou prezentací, jak ji formulovat a jak nastavit prostor pro sebeučení, aby mohl student pracovat samostatně, aniž by učitel dělal práci za něj.
A přesně tady se ukazuje, jak velký rozdíl je mezi studenty, kteří Montessori systémem prošli, a těmi, kteří nikoli. To, co se učitel na 1. stupni učí předávat dětem v první nebo druhé třídě – tedy že odpovědnost za učení je na nich – musí na lyceu znovu, od začátku, učit studenty prvního ročníku střední školy. A musí to dělat citlivě, protože jde o teenagery, kteří navíc potřebují jednu věc úplně stejně jako odpovědnost za učení: čas na to být spolu a mluvit o tom, co je pro ně nyní a v blízké budoucnosti skutečně důležité.
Cesta, ne hotový výsledek
Montessori pedagogické lyceum není hotový, uzavřený model – stejně jako celé pojetí Montessori střední školy je tento model stále živý a formuje se. Co ale zůstává neměnné, je základní princip: ukázat studentům, že cestu – třeba jen malou cestičku – jsou schopni najít sami. A naší prací je vydržet.