Jezdím na semináře do kláštera. Je to neuvěřitelný čas – a zvlášť silně to platí o Kolínském klášteru. I když člověk nemusí být věřící, aby si z takové návštěvy něco odnesl, pochopitelně to pomáhá. Kolínský klášter dnes není místem, kde by žila církevní komunita v pravém slova smyslu, a přesto je z něj cítit něco, co se v běžném životě hledá jen těžko.
To, co je pro mě z těchto pobytů největším přínosem, je jedna jediná věc: učí mě být tady a teď. Ne v budoucnosti, ne v minulosti, ne v žádném jiném čase – jen tady a teď.
Zní to jednoduše, ale je to jedna z nejtěžších věcí, které se člověk může naučit. A je až překvapivé, kolik způsobů, jak toho dosáhnout, takový pobyt nabízí – a jak málo souvisí s tím, co bychom čekali.
Během minulého pobytu jsem si vychutnala skládání ručníků při dobrovolné práci. Bylo to naprosto skvělé – přeložit ručník napoprvé, podruhé, potřetí a takhle si připravit celou řadu ručníků pro další hosty, kteří se v klášteře ubytují.
Žádné hodnocení, žádný výsledek, který by někam směřoval. Jen ten pohyb, ten záhyb, ten klid. A přitom – chvíli mě napadlo přemýšlet, kdo vlastně ten ručník použije. Kdo se do něj jednou utře, aniž by tušil, že ho někdo v naprostém klidu, s myšlenkou na něj, takhle pečlivě složil.
Není to plánování budoucnosti v úzkostném slova smyslu – „co bude, až...“. Je to něco jiného: přítomný okamžik se stává místem, kde se setkávám s člověkem, kterého nikdy neuvidím, prostřednictvím úplně obyčejné, pečlivé práce.
Kolem kláštera je nádherná zahrada. Byla krásná už v únoru a teď v květnu je přímo divukrásná. Je to místo, kam se slétají ptáci – protože tam mají klid.
A tak se stává, že když se ve čtvrtek sejde komunita, ptáci se diví, kdo jim ten klid najednou bere.
Je v tom něco, co mě pobavilo, ale zároveň přimělo k zamyšlení. Ptáci si všimnou narušení klidu úplně přirozeně, bez přemýšlení – prostě to vycítí. A já jsem si u toho říkala: jak často si tohoto narušení klidu vůbec všimneme my, lidé? Jak často si všimneme, že jsme z „tady a teď“ odešli – a ani nevíme kam? Ptáci mi v tu chvíli připadali jako taková zvláštní stvoření – svými křídly a celým svým způsobem bytí mi připomínali anděly.
Tyto drobné okamžiky – skládání ručníků, ptáci v zahradě, ticho mezi semináři – nejsou žádným velkým objevem. Ale možná je síla přítomného okamžiku právě v tom, že se neukazuje ve velké věci. Ukazuje se v tom, jak přeložím ručník. V tom, jestli si všimnu ptáka, který právě odlétl. V tom, jestli jsem opravdu tady – nebo jen tělem tady a myšlenkami už někde jinde.
A možná je to ta nejdůležitější věc, kterou si z kláštera odnáším domů – ne jako vzpomínku, ale jako otázku, kterou si mohu položit kdykoliv, i u kuchyňského dřezu: Jsem teď skutečně tady?
Když nad tím tak zpětně přemýšlím, je mi jasné, proč mi to celé bylo tak povědomé – a proč mě to tak silně oslovilo. To, co zažívám v klášteře, je v jádru totéž, co se snaží vytvořit prostředí Montessori pro dítě.
Dítě u pracovního koberečku, soustředěné na jednu pomůcku, beze spěchu, bez hodnocení, jen s tím, co má před sebou – to je přesně ten stav, který jsem zažila u skládání ručníků. Žádný výsledek, na který by se spěchalo, jen práce sama o sobě, dělaná s plnou pozorností.
A ta otázka, kterou si pokládám u kuchyňského dřezu – „Jsem teď skutečně tady?“ – je vlastně tatáž otázka, kterou si (aniž by ji uměly slovy vyjádřit) pokládají děti v dobře připraveném Montessori prostředí. Prostředí, které jim dovolí být plně přítomné, bez tlaku na to, co bude za chvíli nebo co bylo předtím.
Možná je to tím, že Maria Montessori sama čerpala z podobných zdrojů. Byla po celý život praktikující katolička a duchovní rozměr „tady a teď“ pro ni nebyl jen pedagogickou technikou, ale součástí toho, jak rozuměla člověku – dítěti i dospělému. Klid klášterní zahrady, kam se slétají ptáci, a klid třídy, kde se dítě soustředěně noří do práce, mají možná víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát: obojí je místem, které bylo s péčí připraveno tak, aby v něm bylo možné prostě být.
A možná je to právě tahle potřeba – být tady a teď – co se prolíná celými věky člověka. Tříleté dítě u pracovního koberečku, dospívající, který hledá svou cestu, dospělý skládající ručníky v klášteře, stejně jako stařec, který už jen tiše sedí a dívá se, jak si ptáci sedají do zahrady – všichni mají stejnou potřebu. Měnit se může jen forma, jakou se k ní dostávají. Ale to volání po přítomném okamžiku, po tom skutečně být tady, zůstává stejné od malého dítěte až do stáří.