Přeložila jsem odborný článek o škole Anny Freudové, která se jmenovala romanticky Krabička od zápalek. V dalším textu bych ráda článek začlenila do potřeb pedagogiky současné doby. Nicméně si myslím, že je to nádherný příběh. Dorothy Tiffany Burlinghamová – bohatá americká dědička a přítelkyně Anny Freudové – nesouhlasila s konvenčním vzděláváním dostupným pro její děti, a proto, jak Anna Freudová vysvětlila, „jejím zjevným řešením bylo založit moderní školu“.
Trochu informací před překladem: Jinde se mohu zabývat vztahem Montessori a Freuda, ale takovým mostem mezi nimi je Anna Freudová. Anna Freudová se inspirovala přístupem Marie Montessori zaměřeným na dítě, což ovlivnilo praxi v její Matchbox School ve Vídni ve 20. letech 20. století. Tato školka se s Annou přestěhovala do Londýna v roce 1938 a sloužila migrantské komunitě během druhé světové války.
Anna Freudová viděla v Marii Montessori průkopnici myšlenky, že zájem dítěte o předměty ve třídě se může šířit volně, bez nadměrného vedení dospělými, takže „radost z úspěchu vlastní práce“ se stala přirozeným motorem a „svoboda v přesně stanoveném“ novém principu vzdělávání
Společně vytvořily školu postavenou na bezprecedentní kombinaci rakouských a amerických inovací ve vzdělávání: nové oblasti psychoanalytické pedagogiky, která právě vznikala v okruhu Anny Freudové, Deweyho „projektové metody“ vzdělávání, hnutí progresivního vzdělávání a hnutí pro sociální demokracii v meziválečné Vídni. A nyní již text samotný.
Jak škola fyzicky vznikla?
Bylo to velmi improvizované. Eva Rosenfeldová nabídla půlku své zahrady jako pozemek, postavila se norská dřevěná chata se dvěma patry tříd – a proto ten název „krabička od zápalek“. Dorothy Burlinghamová vařila dětem každý den oběd ve svém domě.
Erik Erikson – mladý bohém bez zkušeností
Text odhaluje fascinující detail: Peter Blos, hlavní učitel, si potvrdil, že na školu nestačí sám, a přivedl kamaráda – mladého „bohémského“ umělce bez jakékoli pedagogické zkušenosti. To byl Erik Erikson, později jeden z nejvýznamnějších psychologů 20. století. Učil výtvarné umění, vyráběl se studenty dřevoryty, kreslil jejich portréty a zdobil stěny třídy vlastními plakáty – a sám zároveň začal svou vlastní psychoanalýzu u Anny Freudové.
Jasná hranice mezi výukou a terapií
Důležitý detail: ačkoli mnohé děti zároveň docházely na psychoanalýzu, škola důsledně oddělovala tyto dvě role. Učitelé nesměli děti interpretovat psychoanalyticky – analytik mohl na pedagogické poradě říct, že dítě prochází těžkým obdobím, ale nic víc. Erikson to popsal tak, že psychoanalytické principy nebyly aplikovány „žádným přehnaně intelektuálním způsobem“.
Projektová metoda jako základ výuky
Kurikulum školy nevycházelo primárně z psychoanalýzy, ale z tzv. „projektové metody“ Williama Hearda Kilpatricka – žáka Johna Deweyho. Základní myšlenkou bylo, že dítě musí být aktivním účastníkem vlastního učení, ne pasivním příjemcem vědomostí. Projekty měly několik fází: záměr, plánování, provedení, hodnocení – a v ideálním případě byly celé iniciovány samotnými žáky.
Kdo tam chodil
Škola nikdy neměla více než 20 dětí – šlo o velmi elitní okruh: děti analytiků, děti pacientů Anny Freudové, synovec Sigmunda Freuda Ernst, nervózní syn Augusta Aichhorna a dokonce Kyra Nižinská, dcera slavného tanečníka.
Klíčová myšlenka Anny Freudové – „střední cesta“
Nejcennější je dopis Anny Freudové Evě Rosenfeldové z roku 1929, kde formuluje svůj pedagogický princip s překvapivou přesností: „Všechno, co znají, je nátlak nebo osvobození od nátlaku – a to druhé vede k chaosu.“ A pak dodává: „Chci, aby děti chtěly dělat to, co mají dělat. Ty chceš, aby dělaly i to, co dělat nechtějí.“
To je velmi subtilní rozdíl – ne volnost bez hranic, ne nátlak, ale vnitřní motivace zprostředkovaná vztahem k učiteli jako vzoru. Učitel se má stát někým, s kým se dítě ztotožní, a tím pádem bude chtít samo splnit nároky – ne proto, že musí, ale proto, že chce být jako on.
Projektová metoda v praxi – Eskymáci
Eriksonův příklad je kouzelný: celá škola se na čas stala „světem Eskymáků“. Zeměpis, dějepis, přírodopis, matematika, čtení i psaní – vše se točilo kolem eskymáckého života. Jeden z bývalých žáků, Peter Heller, to ale zpětně kritizoval – pro vídeňské děti byli Eskymáci přece jen trochu vzdálení, zatímco pro americké děti Burlinghamové to dávalo smysl.
Tragická stránka školy
Text odhaluje jeden temný moment, o kterém se v idealizovaných popisech školy nemluví: jeden ze starších žáků, chlapec jménem Sigurd, spáchal sebevraždu přímo v době, kdy školu navštěvoval. A text říká, že tato událost nebyla „téměř ani zmíněna, natož diskutována“ – paradoxně v prostředí, které se tolik hlásilo k otevřenosti. Dokonce ani psychoanalytické kruhy se zřejmě nedokázaly s tak tragickou událostí otevřeně vyrovnat.
Jak škola dopadla – smíšené výsledky
Dorothy Burlinghamová nakonec školu v soukromém dopise z roku 1940 nazvala „chybou“ – její děti po skončení fungovaly v běžném vzdělávacím systému, protože nebyly zvyklé na rutinu a námahu. Peter Heller, jeden z absolventů, to shrnul krásně: škola byla „rájem“ oproti tradičním vídeňským školám, ale „naprosto selhala v tom, aby žáky naučila snášet rutinu a disciplínu namáhavého úsilí.“
Osud školy
Velmi symbolický: dřevěná chata, která po uzavření školy sloužila jako ubytovna, byla za druhé světové války zničena bombou a shořela. Nezůstalo po ní doslova nic.
Co z toho vyrostlo
Přesto byl vliv školy obrovský – jen nepřímý. Erikson tam zažil to, co formovalo celé jeho pozdější myšlení o identitě a životním cyklu. Peter Blos tam načerpal základy pro svou teorii dospívání. A Anna Freudová se poučila: v dalších projektech – Hampstead War Nurseries a později v Hampstead Child Therapy Course and Clinic – hledala rovnováhu mezi psychoanalytickými principy a praktickými nároky běžného života.
Co psychoanalýza může a nemůže dát pedagogice
Anna Freudová v knize Úvod do psychoanalýzy pro učitele (1931) formulovala tři přínosy psychoanalýzy pro učitele: kritiku stávajících výukových metod, hlubší znalost lidské psychiky a způsob, jak přemýšlet o složitých vztazích mezi dětmi a učiteli – zejména o procesech přenosu a protipřenosu. Ale zároveň jasně říká: psychoanalýza nemůže „vyřešit“ problémy výchovy. Může jen pomoci učitelům lépe rozumět dětem.
Nejdůležitější věta článku
Na konci života Anna Freudová přiznala s ohromující upřímností: „Snažili jsme se příliš tvrdě proměnit veškerou práci ve hru, zapomínajíce na to, že práce – na rozdíl od hry – se řídí principem reality, což znamená, že se v ní pokračuje i přes překážky, dokud není dosaženo zamýšleného cíle.“
To je nádherné sebepoznání. Matchbox School chtěla zrušit napětí mezi povinnostmi a radostí – a zjistila, že toto napětí nelze zrušit, jen kultivovat.
Střední cesta jako celoživotní projekt
Celý Annin život byl hledáním té střední cesty, o níž psala v dopise Rosenfeldové. Ani nátlak, ani chaos. Ani dítě jako hříšník, ani dítě jako přirozeně dokonalá bytost. Učení vždy probíhá ve vztahu – a vztah přináší jak motivaci, tak nezbytnou frustraci.
Sigmundova „nemožná povolání“
Článek končí tím, že sám Sigmund Freud označil psychoanalýzu a pedagogiku za dvě z „nemožných povolání“ – tedy takových, kde si nikdy nemůžete být jisti, že jste uspěli. Anna Freudová strávila celý život prací na průsečíku těchto dvou nemožností.
Anna Freudová zde říká něco, co zní velmi moderně a co mnoho progresivních pedagogů tehdy – a někdy i dnes – přehlíží: svoboda bez vnitřních hranic není svoboda, ale jiný druh utrpení.
Děti, které si „nevyvinuly vnitřní kontrolu“, se „vyjadřují“ bez zábran – ale nejsou svobodné. Jsou vydány napospas svým pudům stejně jako neurotické dítě svým zábranám. Jen symptom vypadá jinak: místo inhibice přichází impulzivita, místo úzkosti agrese.
To je velmi hluboká myšlenka, která překračuje dobový spor mezi tradiční a progresivní pedagogikou. Nestačí odstranit nátlak. Je třeba pomoci dítěti vybudovat něco zevnitř – schopnost snést frustraci, odložit uspokojení a vydržet u těžké věci.
Proč je to tak těžké v praxi
Učitel, který chce dětem pomoci vybudovat vnitřní kontrolu, nemůže použít ani starý nátlak, ani pouhou volnost. Musí vnímat sám sebe jako vzor – být někým, s kým se dítě chce ztotožnit, a skrze tento vztah dítě přijme i nároky, které by jinak odmítlo.
To je přesně to, co Anna Freudová viděla u Aichhorna – a co se pokoušela přenést do Matchbox School. A co, jak jsme četli, se ne vždy podařilo.
Fascinující je, že tatáž otázka – kolik svobody, kolik struktury – zůstává zcela živá dodnes. V každé Montessori třídě, v každé progresivní škole, v každé výchovné diskuzi.
Tento text je překladem článku Nicka Midgleyho.
MIDGLEY,
Nick. The ‘Matchbox School’ (1927–1932): Anna Freud and the idea of a
‘psychoanalytically informed education’. Journal of Child Psychotherapy.
Online. 2008, vol. 34, no. 1, pp. 23–42. ISSN 1469-9370. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/00754170801895920.
[cit. 2026-06-16].