Auto si jen tiše oddychlo, trochu kviklo a pak bylo ticho.
„Co to bylo?“ zeptala jsem se a podívala se na Petra.
Petr zkusil otočit klíčkem ještě jednou. Motor zakašlal, zavrčel a zase nic.
„No výborně,“ pomyslela jsem si. „Půjčené auto se rozhodlo umřít zrovna teď. To je krásný začátek.“
Petr mlčel a díval se před sebe tím výrazem, který znamená, že v hlavě probíhá krizová porada.
Pak řekl: „To bude benzín.“
„Prosím tě,“ podívala jsem se na něj. „V půjčeném autě měla být plná nádrž. Alespoň jsi to říkal.“
Chvíli bylo ticho.
„No,“ odpověděl opatrně, „tak očividně nebyla.“
Naštěstí jsme měli štěstí. Benzínka byla asi třicet metrů od nás. Což je přesně ta vzdálenost, která člověka nejdřív uklidní a pak poníží.
Šli jsme sehnat kanystr. Všude zavřeno. Nakonec nás na pumpě zachránil muž za pultem, který se na nás podíval jedním zkušeným pohledem a okamžitě pochopil, že jsme přesně ten typ lidí, kterým dojde benzín kousek od benzínky.
„Kolik chcete?“ zeptal se.
A v tu chvíli jsme sehráli krásně nesehraný duet:
„Jeden litr.“
„Pět litrů, prosím.“
Pán se lehce usmál a bez komentáře natočil pět litrů. Patrně správně vyhodnotil, kdo z nás myslí prakticky a kdo stále ještě věří v zázraky.
Vrátili jsme se k autu a přišla další komplikace.
Petr se rozhlédl a řekl: „Nevím, jak se to otevírá.“
A tak jsme začali obcházet auto a hledat páčku na nádrž. Hledali jsme všude. Vepředu, vzadu, v kufru, ve dveřích. Chvílemi jsme působili jako dva lidé, kteří auto nikdy předtím ani neviděli, ani o něm neslyšeli.
Když už chtěl Petr googlit typ auta, objevil se člověk od pumpy. Protože jsme se za slíbených pět minut nevrátili, přišel nás zkontrolovat. Jedním pohybem našel páčku pod volantem.
Samozřejmě. Pod volantem. Kde jinde.
Natankováno, vyřešeno, můžeme jet.
A v tu chvíli zazvonil telefon.
„To je místní číslo, vezmi to.“
Tak to beru. A samozřejmě pán z půjčovny.
„Nechali jste si tady dvě zavazadla. Chcete se vrátit, nebo vám je tu necháme?“
No jistě. Protože když už se má něco zapomenout, tak to nejsou ponožky ani kartáček na zuby. Byly to samozřejmě Petrův batoh a notebook a diář. To si prosím pamatujte - diář.
Takže zatímco auto už konečně bylo připravené pokračovat, naše zavazadla si ještě v klidu užívala pobyt u půjčovny.
A tak jsme konečně dojeli. V tu chvíli už to nebyl jen přesun z bodu A do bodu B, ale malý osobní triumf nad chaosem, únavou a sérií událostí, které jako by organizoval někdo, kdo nás nemá rád, ale zato má smysl pro detail.
Vstávali jsme už v 7.30, protože Petr musel vrátit auto do Athén. Tam je parkování tak drahé, že člověk velmi rychle pochopí, proč se ve starověku radši přesouvali pěšky, lodí nebo za pomoci bohů. Náš plán byl přitom rozumný, klidný a dokonale připravený k tomu, aby se zhroutil: zastavíme se ve Spartě a pak bez větších dramat dojedeme na ubytování.
Po všech předchozích peripetiích jsme si dokonce začali namlouvat, že by tentokrát mohlo všechno proběhnout normálně. To byl samozřejmě klasický projev cestovatelské naivity.
Na recepci nás přivítala paní, která se po vyslechnutí našeho jména zatvářila způsobem, jakým se obvykle tváří lidé těsně před tím, než vám oznámí něco, co rozhodně nechcete slyšet.
„Jakže se jmenujete?“
„Adamcovi,“ odpověděli jsme s důvěrou lidí, kteří si stále myslí, že svět funguje podle potvrzených rezervací.
Paní chvíli hledala. Klikla sem, klikla tam, zamračila se a nakonec pronesla větu, která dokáže člověku během jediné sekundy zkazit náladu i držení těla:
„To tady nemám.“
Naštěstí jsem byla připravená. Vytáhla jsem mobil s rezervací a podala jí ho s výrazem ženy, která už ten den zvládla dost a tentokrát rozhodně nebude ona ta zmatená.
Paní se podívala na displej. Pak znovu na nás. A potom přišel poslední úder.
„Ale ano. Vy tu máte být až zítra.“
V tu chvíli jsem pocítila přesně ten druh vzteku, který není namířen jen na druhého člověka, ale i velmi spravedlivě na sebe samu.
„Jak to, že ti tak věřím?“ obořila jsem se na Petra. „Jsem úplně blbá, že si neověřím ani to, když říkáš, že máme odjet? Vždyť jsme měli být v tom apartmánu ještě o den déle!“
Petr pravil, že má vztek. Hlavně sám na sebe, že se nepodíval.
To by byla vynikající sebekritika, kdyby ovšem existovalo kam. Diář - totiž neměl. Ten byl, zcela logicky a v souladu s celým charakterem naší výpravy, v kanceláři autopůjčovny. Člověk musí ocenit, s jakou důsledností jsme jednotlivé problémy rozprostřeli na různá místa Řecka.
Bylo tedy jasné, že nemá smysl přejíždět znovu celý Peloponés jen proto, že jsme se netrefili do vlastního harmonogramu. A tak jsem udělala to, co v podobných krizových situacích dělám já: našla jsem nové ubytování. Rychle, neochotně a za cenu, která nám připomněla, že spontánnost je krásná věc hlavně tehdy, když není vynucená.
Bylo to nepříjemné. Bylo to drahé. A oba jsme moc dobře věděli, že právě na tohle se jednou bude vzpomínat nejvíc. Protože když jde všechno hladce, člověk si z dovolené pamatuje maximálně výhled a cenu kávy. Ale když vám dojde benzín, neumíte otevřít nádrž, zapomenete zavazadla a nakonec dorazíte na ubytování o den dřív, vzniká z toho rodinný materiál, který přežije generace.
Takže ano, stálo nás to nervy, peníze i zbytky důstojnosti. Ale získali jsme něco mnohem trvalejšího: historku, která bude časem čím dál vtipnější. Zatímco v tu chvíli jsme se jí smáli asi stejně jako lidé, kterým právě ujelo letadlo a někdo jim nabídne, ať se na to zkusí podívat pozitivně.