V řece se děje mnoho věcí. Některé zůstávají skryté pod hladinou, jiné se odehrávají nápadněji, hlasitěji a občas i falešně.
Pod hladinou Berounky plují metroví sumci, hejna kaprů a nejspíš také všechna tajemství, která do ní za léta napadala. Řeka nanosila do koryta kameny – malé, velké, kulaté, ostré. Některé tam leží možná stovky let a mají svatý klid. Nikdo po nich nechce, aby se zdravily, zpívaly nebo pouštěly rádio na plné pecky. V mušlích žijí drobní korýši, ryby mají své trasy a proud si trpělivě hledá cestu mezi břehy.
Nad hladinou je to složitější.
Život u řeky se řídí ročním obdobím. Na jaře se všechno probouzí, v létě se všechno opéká, koupe a pluje, na podzim se chataři tváří, že už opravdu zavírají, a v zimě má Berounka konečně trochu pokoj. Ne tedy úplně, ale alespoň se po ní neprohání tolik lodí.
Jsou dny, kdy je voda teplá a řeka i lodě jsou plné lidí jako Václavské náměstí. Vodáci se zdraví „ahoj“, plavci a chataři „dobrý den“. A pak se všichni míjejí a nikdo přesně neví, jestli má odpovědět „ahoj“, „dobrý den“, nebo raději jen kývnout hlavou a dělat, že zrovna pozoruje volavku.
O víkendech je na Berounce skutečně trochu jako na Václaváku. Jen místo tramvají projíždějí kanoe, místo turistů proudí vodáci a místo pouličních muzikantů se z lodí ozývá rádio. Někdy člověk získá dojem, že se nenajde ani minuta, kdy by kolem neproplul někdo v barevném kloboučku, s pádlem v ruce a s neodbytnou potřebou upozornit celé údolí, že právě on tráví volný čas.
Vodáci jsou různí. Někteří mají kytaru. To se dá pochopit. Kytara k řece patří, zvlášť pokud ji její majitel umí aspoň trochu ovládat a nehraje od rána do večera tři akordy, které se naučil na lyžařském kurzu v sedmé třídě. Někteří zpívají. Také dobré. Řeka něco vydrží.
Pak jsou tu ale ti, kteří si vezmou rádio.
Nerozumím tomu. Člověk jede do údolí, kde šumí voda, fouká vítr v listí a nad hladinou prolétne ledňáček – a pustí si hudbu tak nahlas, aby ji slyšel nejen on, ale i sumec na druhé straně řeky. Možná se bojí ticha. Možná má pocit, že příroda bez doprovodné hudby není dostatečně přírodní.
Vloni jsme se žáky jeli adaptační vodu. Jozef Palastry si vzal reproduktor a rádio. S Dominikem jsme čekali u rozvědčíka. Kolem nás létali ledňáčci, den byl ještě letní a voda vypadala, že nikam nespěchá. Byl to přesně ten okamžik, kdy má člověk pocit, že svět je na svém místě.
Pak přijela skupina vodáků.
„Viděli jste ty naše?“ zeptali se a tvářili se trochu provinile.
Za chvíli jsem pochopila. Jozef přijížděl s reproduktorem a hudbou puštěnou naplno. Ledňáčci zmizeli, klid zmizel a možná i ti metroví sumci se šli raději schovat pod nejbližší kámen.
Když jsme jeli Berounku před dvěma lety, potkávali jsme téměř na každé zákrutě volavku. Někdy jsem si říkala, že je pokaždé jiná. Pak jsem si ale začala namlouvat, že nás sleduje. Že se přesouvá podél řeky, stojí nehybně ve stínu a kontroluje, zda se chováme slušně. Takový vodní dozor.
Představuji si, že volavka má na vodáky jasný názor. Kytara ještě projde. Tiché „ahoj“ také. Ale reproduktor? Ten by měl být zabaven hned u prvního jezu.
A pak jsou tu chataři a chalupáři. Neplést. Chataři jsou berounští romantici. Mají rádi své údolí, svůj klid, svou verandu a svůj pohled na řeku. Vědí, kdy kvete bez, kdy přijde velká voda a který soused zase opravuje střechu už třetí léto.
Chalupáři to mají k vodě daleko. Přijedou autem nebo na motorce, sjedou až ke kolejím a pak se tváří, že železnice, řeka, břeh i celé údolí byly stvořeny hlavně proto, aby se dalo zaparkovat co nejblíž k ohništi.
Berounka tedy není jen řeka. Je to malé město bez ulic, zato s proudem. Žijí v ní ryby, korýši a mlčenlivé kameny. Nad ní ledňáčci, volavky, chataři, chalupáři, plavci a vodáci. Někteří zdraví „ahoj“, jiní „dobrý den“, někteří zpívají a někteří bohužel pouštějí rádio.
A řeka? Ta teče dál. Trpělivě, tiše a nejspíš s nadějí, že jednou všichni ztichneme natolik, abychom konečně slyšeli, co nám celou dobu říká.