Dostatečně dobrý učitel

V poslední době hodně přemýšlím o tom, co vlastně znamená být dobrým učitelem. Ne skvělým. Ne bezchybným. Ne dokonalým. Ale opravdu dobrým.

K této otázce mě přivedl britský pediatr a psychoanalytik Donald W. Winnicott a jeho známý pojem „dostatečně dobrá matka“. Winnicott tím nemyslel matku lhostejnou nebo průměrnou. Naopak. Myslel rodiče, který je pro dítě dostatečně bezpečný, přítomný a spolehlivý, ale který zároveň není dokonale přizpůsoben každé jeho potřebě.

A právě v tom je důležitý paradox.

Dítě totiž nepotřebuje rodiče, který mu odstraní každou překážku. Potřebuje rodiče, vedle kterého může překážky postupně zvládat samo.A tak mě napadlo: nemůže totéž platit i pro učitele?

Dokonalý učitel je podle mě spíš představa než skutečný člověk. Má být vždy klidný, spravedlivý, laskavý, připravený, inspirativní, trpělivý a pohotový. Má rozumět každému dítěti, nikdy se nesplést a pokud možno vždy přesně vědět, co dělat.

Jenže takový člověk neexistuje.

A pokud se učitel snaží tomuto obrazu příliš přiblížit, může se dostat do pasti. Začne mít pocit, že nesmí udělat chybu. Že musí zvládnout každou situaci. Že pokud je žák nespokojený, vzdoruje nebo selhává, selhává tím i učitel.To je velmi těžké břemeno.

Dostatečně dobrý učitel je jiný. Není bezchybný, ale je spolehlivý. Je přítomný. Umí vytvořit bezpečné prostředí. Umí držet hranice. Umí být laskavý, ale nemusí být stále oblíbený. Umí žákovi pomoci, ale nemusí za něj všechno vyřešit.

A hlavně: dovolí si být člověkem.

Může říct: „Tady jsem se spletl.“

Může přiznat, že něco neví.

Může změnit názor.

Může unést, že se na něj žák zlobí.

Může nechat žáka něco nezvládnout.

A právě to je podle mě velmi důležité. Dokonalý učitel má tendenci každému selhání zabránit. Dostatečně dobrý učitel vytváří prostředí, ve kterém je možné selhat bezpečně.

To je velký rozdíl.

Ve škole často mluvíme o práci s chybou. Ale někdy se soustředíme jen na chybu žáka. Přitom úplně stejně důležité je, aby i učitel mohl udělat chybu a nemusel kvůli tomu ztratit svou autoritu.

Možná je naopak jednou z největších známek pedagogické zralosti právě schopnost říct: „Tohle se mi nepovedlo.“

Učitel tím dítěti ukazuje něco velmi cenného: chyba není katastrofa. Neznamená konec vztahu. Neznamená, že člověk ztrácí svou hodnotu. Dá se pojmenovat, napravit a jít dál.

Dostatečně dobrý učitel také ví, že dítě potřebuje určitou míru frustrace.

Nemusí mu okamžitě pomoci.

Nemusí vyřešit každý konflikt.

Nemusí zařídit, aby bylo dítě stále spokojené.

Někdy je důležitější ustoupit a počkat.

Protože cílem vzdělávání není vytvořit dítě, které potřebuje stále přítomného učitele. Cílem je člověk, který jednou učitele potřebovat nebude.

A právě tady se Winnicottova myšlenka s pedagogikou velmi dobře potkává.

Dobrý učitel není ten, který je pro dítě vším.

Dobrý učitel je ten, který umí být dostatečně přítomný, když ho dítě potřebuje, a dostatečně ustoupit, když už ho nepotřebuje.

Možná tedy nepotřebujeme více dokonalých učitelů.Možná potřebujeme více učitelů, kteří unesou vlastní nedokonalost.Učitelů, kteří jsou pravdiví, spolehliví, lidští a kteří dokážou vytvořit prostředí, ve kterém se dítě nemusí bát chyby, neúspěchu ani vlastního hledání.Protože téměř dokonalý učitel možná vůbec není ten, který nikdy neselže.

Možná je to ten, vedle kterého se dítě postupně naučí, že ani ono nemusí být dokonalé, aby mohlo růst.