Kde měli Řekové konec světa...

 

Na samém jihu Peloponésu leží mys Tenaro, antický Tainaron, místo, kde podle starých Řeků končil známý svět a kde se podle jejich představ otevíral jeden ze vstupů do podsvětí.Jdeme k němu pěšky kolem pozůstatků Poseidonovy svatyně, divokých fíků a monumentálních kamenů, pod nimiž už je jen hluboké moře a obzor, za kterým spíš tušíme Afriku, než že bychom ji opravdu viděli.

Vyrážíme k majáku na úplném konci. Cesta tam a zpět má asi šest kilometrů a je to přesně ten typ výletu, který nás neunaví tak, abychom si stěžovali, ale dost na to, abychom měli radost, když dojdeme až na konec. Krajina je tvrdá, kamenitá, suchá a nijak se nesnaží zalíbit. O to víc funguje.

Po cestě míjíme zbytky Poseidonovy svatyně. Dnes už tam nacházíme hlavně mozaiky, kameny a vítr. A taky fíky. Divoké fíky, kolem kterých většina lidí projde bez povšimnutí. My ne. Jsme čeští pěstitelé fíků, takže je z toho samozřejmě skoro odborná zastávka.

Čím víc se blížíme ke konci, tím je cesta o něco horší, ale nic dramatického. Pak se objeví maják. Patří řeckému námořnictvu, vedle vlaje řecká vlajka a na vstupu stojí upozornění, že dovnitř se chodí jen na vlastní nebezpečí. Nevstupujeme. Zevnitř štěká pes. I to se nám na tom líbí — žádná stylizovaná romantika, ale obyčejná přítomnost uprostřed místa obaleného tisíci lety představ.

Pod majákem leží obrovské kameny. Monumentální, těžké, definitivní. Pod nimi hluboké moře a před námi obzor, za kterým Afriku nevidíme, ale tušíme ji. Je to přesně ten typ místa, kde si uvědomíme, že pevnina opravdu někde končí. Ne jako čára v atlasu, ale fyzicky, hmotně, v kameni.

A napadá nás i to, kolik lidí se na ty kameny dívalo před námi. Kolik námořníků, poutníků, obchodníků, vojáků a cestovatelů je mělo před očima jako znamení konce, orientační bod nebo prostě místo, kde bylo potřeba se na chvíli zastavit. Někde v těch představách se objeví Odysseus, římské lodě i apoštol Pavel na cestě do Říma, ještě před ztroskotáním u Malty. Tohle místo neleželo na okraji světa jen v mytologickém smyslu. Dlouho bylo i součástí skutečných cest mezi východem a západem.

Na konec mysu docházíme právě v době západu slunce. Když se pak vracíme, ten horší úsek máme ještě za světla a do tmy se dostáváme až na konci cesty. Je to překvapivě příjemné. Pěšina je vidět dost dobře a jen v několika nešikovných místech si pomáháme světlem z mobilu.

Na konci cesty ještě chvíli váháme, jestli se vykoupeme. Když ale sáhneme na moře, voda je překvapivě teplá. A tak vejdeme dovnitř. Najednou se pod hladinou něco rozsvítí. Stačí jen rukou pročísnout vodu a kolem nás se rozzáří desítky drobných světélek. Fosforeskující plankton.

Nad hlavou nám svítí hvězdy, Velký vůz a Mléčná dráha. A pak se jedno světlo náhle prudce rozběhne po obloze a mizí — právě teď je doba meteorických rojů.

Není to příběh s pointou. Jen jedna chvíle.