Tainaron a Matapan jsou dvě historická jména jednoho mysu na jihu Peloponésu.

Na samém konci Peloponésu, tam, kde se země zužuje do skalnatého ostří a moře se opírá do břehů s neúnavnou vytrvalostí, leží mys, který jako by si v sobě uchoval dvě různé paměti. Nese dvě jména. Jedno je starší, temnější a zahalené dávnověkem: Tainaron. Druhé je mladší, ostřejší a praktičtější: Matapan. Nejde však o dvě různá místa, ale o jeden jediný mys, který v různých dobách dostal různé významy a různé hlasy.

Tainaron je jméno předřecké. Tak staré, že už ani sami staří Řekové nevěděli, odkud pochází. A protože bylo potřeba dát neznámému jménu známou tvář, vznikla legenda o bájném Tajnaronovi. Podle jedné verze byl synem boha Dia, podle jiné synem Poseidona. Se svými bratry měl připlout na Peloponés, rozdělit si zdejší území a jemu připadl právě jih poloostrova. Jenže tato pověst je mladší než samotný název. Nejprve tu tedy bylo jméno a teprve později příběh, který se ho pokusil vysvětlit.

A tím tajemství Tainaronu nekončí. Tento mys nebyl v očích starověkého světa pouhým výběžkem pevniny. Byl považován za bájný vstup do podsvětí. Právě tudy měl Herakles sestoupit do Hádu, když plnil svůj poslední úkol. Bez zbraně, bez železa, jen s vlastní silou měl přemoci Kerbera, strašlivého psa střežícího vstup do říše mrtvých. Tříhlavý hlídač podsvětí nebyl protivník, kterého by člověk chtěl potkat za soumraku ani v básni, natož ve skutečnosti. Herakles ho však přemohl, vyvedl na svět, ukázal ho králi, a pak ho zase vrátil zpět do Hádu. I v tom je kus starého hrdinství: síla spojená s řádem.

Stejným směrem měl podle bájí projít také Orfeus, když se vydal hledat Eurydiku. Tainaron tak nebyl jen místem na mapě, ale trhlinou mezi světy, místem, kde se skála měnila v bránu a kde krajina získávala téměř posvátnou váhu.

O mnoho století později se tentýž mys začal číst jinak. Ne očima básníků a vypravěčů, ale očima námořníků, kartografů a obchodníků. A s tím přišlo i druhé jméno: Matapan. To je jméno středověké. Možná řecké, možná ne zcela. Jedna možnost říká, že souvisí s označením pro čelo nebo přední část pevniny. Novější výklad v něm vidí střed vod, zemi mezi moři, výběžek pevniny, který vyrůstá do širého moře. A to je obraz přesný a výmluvný zároveň.

Benátští námořníci a kartografové skutečně používali název Capo Matapan, někdy i v podobě Capo Matamapan. Není však jisté, že jej sami vytvořili. Spíše se zdá, že název převzali a rozšířili dál, jak už to v dějinách bývá. Jména se totiž často nešíří silou původu, ale silou používání. A Benátčané byli v tomto ohledu mocným hlasem.

Po staletí ovládali Krétu a jejich Candia, dnešní Heraklion, byla klíčovým obchodním i vojenským bodem. Kréta spojovala Egejské moře s Benátkami, Kyprem i Levantou a námořní trasy v této oblasti měly zásadní význam. Pro benátského námořníka tedy Capo Matapan nebylo jen jméno na mapě. Byla to zpráva. Znamenalo to: obepluli jsme jižní cíp Peloponésu, držíme správný směr, plujeme ke Krétě.

Jenže Matapan nebyl přívětivým průvodcem. Byl to mys nebezpečný. V jeho okolí se mění vítr i proudy a pro plachetnice představovalo jeho obeplutí náročnou zkoušku. Tady se nevyplácelo spoléhat na štěstí. Bylo třeba znát moře, umět číst oblohu a mít opěrné body na pevnině. Právě proto se Benátčané opírali o svá stanoviště na jihovýchodě Peloponésu. A právě proto také Osmané v roce 1570 postavili nedaleko Matapanu pevnost, aby převzali kontrolu nad tímto důležitým prostorem do vlastních rukou. Kdo ovládal podobný mys, neovládal jen kus pobřeží. Ovládal cestu, dohled i pohyb.

Na tomto místě se tak setkávají dva naprosto odlišné světy. Jeden hledí do hlubin mýtu, druhý do dálky mořského horizontu. Jeden slyší Heraklovy kroky vedoucí do podsvětí, druhý napínání plachet ve větru. Pro starověkého poutníka byl Tainaron místem posvátné hrůzy, pro benátského námořníka byl Matapan orientačním bodem, který mohl rozhodnout o bezpečí celé plavby.

A právě v tom spočívá síla tohoto mysu. Tainaron a Matapan nejsou dvě různá místa, ale dvě různé interpretace jedné skály. Jedna vznikla z dávné potřeby vysvětlit staré a záhadné jméno pomocí božského příběhu. Druhá z praktické potřeby pojmenovat nebezpečný a důležitý bod na námořní trase. Jeden název patří mýtu, druhý mapě. Jeden básníkům, druhý lodivodům. A obě jména dohromady připomínají, že některá místa se nedají číst jen jedním jazykem.