Tigani

 Dnes přišel déšť. Přišel rychle, skoro bez varování. Nad horami se zatáhlo, začalo hřmít a za chvíli už vítr hnal déšť přes krajinu i nad moře. Všechno se změnilo během několika minut. To, co ještě před chvílí působilo klidně, najednou ukázalo svou divočejší tvář.

Chtěla jsem vidět, jak tu vypadá zima. Pán z vedlejší věže nám říkal, že tady bývají silné větry a déšť, ale dokud to člověk nezažije sám, zůstávají to jen slova. Dnes ta slova dostala skutečný tvar. Mraky, hrom, vítr a prudký déšť proměnily krajinu v něco syrovějšího a opravdovějšího.

A právě v takové chvíli jsem si vzpomněla na Odysea. Na jeho bloudění po moři, na bouře, které ho odnášely dál, než chtěl. Když člověk pozoruje nebe, které se během chvíle zatáhne, a moře, které přestane být přívětivé, ten starý příběh najednou nepůsobí vzdáleně. Naopak. Je v něm něco velmi blízkého.

Možná právě proto mají podobné chvíle takovou sílu. Na okamžik nám připomenou, jak malí jsme proti větru, dešti a moři. A jak snadno se může klid změnit v neklid.

Bouřilo ještě i ve chvíli, kdy jsme se vydali na hrad Tigani. Už samotná cesta měla zvláštní atmosféru — po dešti, ve větru a s mořem kolem působilo všechno o něco dramatičtěji než obvykle. Hrad Tigani tvoří pozůstatky byzantského opevnění, které bylo vybudováno na místě staršího hradu Maini ze 6. století. Místo bylo kdysi osídlené a během své historie čelilo různým nájezdům. Když tam člověk dnes stojí mezi ruinami, kameny a zbytky zdí, docela snadno si představí, že to kdysi bývalo důležité a živé místo.

Dnes už z něj zůstaly hlavně základy staveb, věže, sloupy, ruiny byzantských kostelů a také velké množství cisteren. Právě ty napovídají, jak promyšlené to opevnění muselo být a jak důležitou roli tam hrála voda. Na tomhle výletu ale bylo zvláštní ještě něco jiného — byli jsme tam úplně sami. Kdo by se také vydal po dešti na místní hrad? A právě v tom spočívalo jeho kouzlo. Nikde nikdo, jen mokré kameny, vítr, moře a ruiny. Všechno bylo po bouřce omyté a vzduch najednou působil jinak: ostřeji, čistěji, možná i trochu syrověji. Měla jsem pocit, že to místo po dešti ještě víc ožilo, i když v něm vlastně zůstalo jen ticho.

K takovým místům navíc neodmyslitelně patří i pověsti. Jedna z nich vypráví o princezně, která se na koni vrhla ze skály do moře. Zní to dost neuvěřitelně, zvlášť když člověk vidí, že na hrad nevede žádná pořádná cesta, jen úzké stezky. A stejně nejasný zůstává i důvod. Jedna verze říká, že za tím stál nevítaný sňatek, druhá mluví o Turcích. Je to přesně ten typ příběhu, který se k podobnému místu hodí, i když člověk neví, kolik pravdy se v něm vlastně skrývá.

Mně osobně ale připadala pravděpodobnější jiná pověst — ta o 365 cisternách ukrytých na hradě. Právě ty měly obráncům pomoci přežít dlouhé obléhání. A když jsme se po areálu procházeli, viděli jsme jich alespoň část. Tahle legenda proto nepůsobí vůbec nemožně. Naopak. Při pohledu na ně si člověk snadno představí, jak zásadní tam kdysi voda byla a jak důmyslně muselo být celé opevnění navrženo.

Pokud na místo dojdeme za západu slunce, domů se vrátíme opět za tmy. Ale právě v tom je možná jeho kouzlo — v tichu, světle mizejícího dne a v pocitu, že některá místa je nejlepší zažít ve chvíli, kdy se z nich pomalu vytrácí čas., to by se mohlo stát, ale my se snažíme co to síly dá dojít domů