V Bretani

 

Úvod

Člověk by skoro čekal, že o bretaňském komisaři bude psát rodilý Bretonec, případně alespoň někdo, komu v žilách koluje francouzská krev a v kapse šustí vzpomínky na ranní bagetu. A zatím nic z toho. O komisaři Dupinovi píše Němec — a navíc takový, který Bretani zjevně propadl celým srdcem. Je to trochu překvapení, trochu literární drzost a trochu důkaz, že láska ke kraji si o pas neříká.

Populární seriál jsem neviděla, ale knihy jsem poslouchala. A právě v audioknižní podobě na mě zapůsobily zvláštním způsobem: jako by se přede mnou neodvíjela jen detektivka, ale i krajina. Vražda, umění, hotelové chodby, mořský vzduch, káva, déšť a kamenné domy. A najednou se z obyčejného poslechu stane malá soukromá výprava do Bretaně.

Historie a vývoj: od Gauguina ke komisaři

Pont-Aven není jen kulisa pro detektivní zápletku. To městečko má v sobě usazenou starou slávu, která se netváří okázale, a přesto je všude přítomná. Právě sem v 19. století přijížděli malíři hledat světlo, barvu a něco, co se tehdy možná ještě nejmenovalo atmosféra, ale všichni ji poznali, když ji uviděli. Paul Gauguin tu pobýval a kolem něj se zformovala takzvaná pontavenská škola.

Místní hotel, spojený v románu s dávnou rodinnou historií i se smrtí hoteliéra, tak najednou nestojí jen v detektivce, ale i v kulturní paměti kraje. To je na těchto knihách krásné: vražda se zde neřeší ve vzduchoprázdnu, nýbrž v krajině, která si pamatuje malíře, hostince i zvláštní druh venkovské hrdosti. Komisař Dupin tak nevstupuje pouze na místo činu, ale i do vrstev příběhů, které tam byly dávno před ním.

Co na těch knihách funguje

Detektivky s komisařem Dupinem nejsou jen o tom, kdo koho zabil a proč. Jejich skutečný půvab tkví v tom, že fungují jako dvojí cesta: jedna vede po stopách zločinu a druhá po stopách místa. Čtenář nebo posluchač tak kráčí dvěma směry zároveň. Jednou nohou stojí v napětí, druhou v krajině.

V prvním případě se komisař dostane do Pont-Avenu a řeší smrt hoteliéra, vnuka majitelky hotelu, která ubytovávala Gauguina i další malíře. A právě zde se rozjíždí ten nejpůvabnější mechanismus celé knihy: fikce se začne otírat o skutečnost jako kočka o nohy svého pána. Komisař Dupin v hotelu najde neznámého Gauguina, a tak není divu, že člověka napadne jít se tam podívat, zda tam náhodou opravdu nevisí.

A to je přesně ono. Dobrá kniha člověka nepoučuje, ale pokouší. Nepřednáší o místě, nýbrž ho v něm probouzí. Najednou nestačí slyšet o hotelu — chce se vejít dovnitř. Nestačí slyšet o kavárně — chce se tam sednout a dát si kávu. A tak jsem si ji před hotelem dala také. Bylo to nejlepší kafe mého života, nebo se tak alespoň spojilo s okamžikem, kdy se literatura, cestování a drobná osobní radost setkaly u jednoho stolku.

Přínosy: proč jsou takové knihy víc než zábava

Na podobných knihách je nejkrásnější to, že rozšiřují dovolenou i těm, kdo zrovna nikam nejedou. Nabízejí zvláštní druh poznání, které není akademické, a přesto bývá velmi přesné. Nikdo z nás přece během krátké dovolené nepozná skutečný místní život. Vidíme výlohy, ochutnáme palačinku, projdeme muzeum, vyfotíme si kostel a odjedeme s pocitem, že jsme místo navštívili. Jenže navštívit neznamená porozumět.

Knihy tento rozdíl jemně překračují. Dovolují nahlédnout do kuchyní, hotelových recepcí, místních povah i do toho, co se skrývá za fasádou hezkých domů. Jsou snem o tom, jak se kde žije — a někdy se tomu snu podaří přiblížit realitu víc než turistickému průvodci. Vlastně jsme pak takoví cestovatelé po knihách: sedíme doma, a přece se přesouváme z místa na místo s větší vnitřní účastí, než kdybychom jen odškrtávali památky v mapě.

Příběhy z praxe: hotel, kostel a veřejný záchod

Pont-Aven je nádherné místo samo o sobě. Staré bretaňské domy mají důstojnost, kterou neumí napodobit žádná novostavba stylizovaná do venkova. Je tam kostel, z něhož Gauguin namaloval kříž do svého obrazu, a je tam i muzeum, které skutečně stojí za návštěvu — jedno patro skvělých barevných impresionistů je zážitek, po němž člověk odchází o něco lehčí a o něco pozornější k barvám světa.

A pak je tam detail, který by žádný vznešený průvodce nevybral na titulní stranu: místní veřejný záchod stojící na starém mostě nad řekou. Právě takové drobnosti ale dělají místa skutečnými. Krása bez absurdity bývá podezřelá. A tady se mi vybavila dávná vzpomínka z dětství: když jsem byla nemocná a zůstala doma, poslouchala jsem tátovy desky. Mezi nimi i Zvonokosy, kde se celá kniha točí kolem vybudování a slavnostního otevření veřejného pisoáru. Člověk pak stojí v Pont-Avenu, hledí na záchod nad vodou a má pocit, že literatura si umí podat ruku napříč zeměmi i desetiletími.

Praktické použití: jak číst a cestovat zároveň

Knihy o komisaři Dupinovi se dají číst dvojím způsobem. Jako poctivá detektivka, když je chuť na zápletku, nebo jako literární mapa, když je chuť na místo. Ideální je obojí spojit. Před cestou do Bretaně si jednu z knih poslechnout, během cesty si poznamenat pár míst a na místě je hledat bez přehnané posedlosti přesností. Ne kvůli tomu, aby člověk ověřoval román, ale aby si všiml, co v něm rezonuje se skutečností.

Praktický tip je jednoduchý: v Pont-Avenu nevynechat muzeum, projít se bez spěchu, posadit se na kávu a nechat město působit. Nesnažit se všechno stihnout. Místa, o nichž se dobře píše, potřebují pomalost. A knihy, o nichž se dá přemýšlet ještě cestou zpět, také.

Závěr

Příběh komisaře Dupina je vlastně malý paradox s velkým kouzlem. Německý autor píše o Bretani tak, že člověk dostane chuť nejen rozluštit zločin, ale i otevřít dveře hotelu, vejít do muzea, zvednout oči ke kostelnímu kříži a objednat si kávu, která chutná po chvíli, ne po značce. Takové knihy nepřinášejí jen napětí. Přinášejí vztah k místu.

A to je možná jejich největší síla. Učí cestovat jinak — pozorněji, pomaleji a s větší fantazií. Jestli tedy někde začít, pak klidně jednou audioknihou, jednou návštěvou Pont-Avenu nebo jedním líným odpolednem věnovaným příběhu, který voní po dešti, moři, barvách a kávě. A pokud podobné literární výpravy baví, stojí za to o nich mluvit dál, sdílet je a nechat si doporučit další místa, kam se dá odjet, aniž by člověk vytáhl kufr z půdy.